Často kladené dotazy...

 

Je montessori škola vhodná pro každé dítě?

O montessori školách se obvykle říká, že jsou vhodné pro všechny děti, ale ne pro všechny  rodiče. S tím určitě souhlasíme, ale i mezi dětmi se mohou objevit případy, kterým řízená a jasně strukturovaná práce může vyhovovat více. 

Předpokladem k tomu, aby u nás dítě prospívalo, je jeho schopnost soustředit se na vlastní aktivitu, i když ve třídě panuje mírný pracovní šum a každý žák ve třídě třeba dělá něco jiného. I když je na 1. stupni ve třídě učitel/ka a asistentka, není v našich silách poskytovat soustavnou pozornost a podporu dítěti, které bez ní samostatné práce není schopno.

 

Posiluje montessori pedagogika individualismus dětí? Jak rozvíjí komunikační a sociální dovednosti, když každé dítě dělá něco jiného?

Mezi hlavní pilíře montessori pedagogiky sice patří respekt k individualitě dítěte, ale to je něco jiného, než posilování individualismu.

Děti mají svobodnou volbu, zda budou pracovat samy či ve dvojici nebo větší skupince. Základní potřebou a způsobem učení školních dětí je jejich diskuze s ostatními, společné hledání řešení a souvislostí. Ve věkově smíšené třídě je vedeme k tomu, aby o pomoc či radu požádaly nejprve své spolužáky, což kromě vzájemného učení posiluje také jejich umění spolupracovat. 

Při nejrůznějších projektech a prezentacích pak pracují děti vždy skupinově. Musí společně projekt naplánovat, rozdělit si úkoly a nést za ně zodpovědnost. Příležitostí k rozvoji spolupráce, komunikačních a sociálních dovedností tedy mají rozhodně více, než při frontální výuce, která dětem nedovoluje spolu ani komunikovat, natož spolupracovat.

 

Jak je dítě motivováno se učit, když nedostává známky a tresty?

Děti se s chutí učí právě proto, že známky a tresty nedostávají. Potřeba poznávat, objevovat a učit se, patří mezi základní lidské potřeby. Známky a pochvaly jsou na cestě za poznáním jen překážkou, protože velmi rychle způsobí, že dítě místo chuti něco se dozvědět přepne na režim “hlavně dostat dobrou známku”. To pak způsobuje nejen ztrátu zájmu dělat cokoli, co na známky není, ale učení pak je i velmi povrchní a jednorázové pro dosažení odměny. 

Když se dítě něco učí proto, že to chce znát, uchová si nové poznatky a dovednosti mnohem snáze, než když se to musí naučit na písemku a jiný důvod v tom nevidí. Otázka by tedy měla být položena spíše opačně - jak se dítě může něco opravdu naučit, když je jeho vnitřní motivace potlačena známkováním?

 

Jak je dítě donuceno učit se něco, co nechce?

U učiva, které dítěti nepřipadá zajímavé, je důležité vysvětlit mu jeho smysl. Když dítě rozumí tomu, proč je důležité, aby něco umělo, naučí se to, i když ho to třeba nebaví. Navíc nejsme svobodná škola a dítě u nás nemá volbu, že nic dělat nebude. Pokud si samo smysluplnou práci nevybere, nabídne mu nějaké alternativy učitel. Není tedy možné, aby nějakou klíčovou “povinnou” látku dítě vynechalo. Volnost má jen v tom, že si k ní může dojít vlastním tempem bez ohledu na tempo spolužáků.

 

Jak učitel/ka kontroluje, kolik pomůcek si dané dítě např. za týden či měsíc prošlo a jak je ošetřeno, aby se dítě nějakému učivu nevyhýbalo? 

Nástrojů, jak monitorovat práci dítěte je několik. Každý učitel si jednak vede o dětech své záznamy a sleduje jejich pokrok, ale i děti samy si denně píší svůj pracovní deníček s přehledem toho, co daný den dělaly a kolik tomu věnovaly času. Učitel kontroluje hotovou práci dítěte a rozvíjí jeho schopnost sebehodnocení. Kromě toho je ve třídě s učitelem/kou asistentka, která má také průběžný přehled o tom, co které dítě dělá a jak dlouho.

 

Jak dítě ví, co se má učit, když nepoužívá učebnice?

Dítě je vedeno učitelem, který sleduje jeho pokroky v jednotlivých oblastech, inspiruje ho svými ukázkami a nabízí mu další možnosti zkoumání, nebo v případě potřeby ovlivňuje výběr další práce. V určitých oblastech (například v češtině) jsou navíc pomůcky řazeny chronologicky a děti vědí, že potřebují postupovat od jednodušších ke komplexnějším úkolům. Dalším orientačním bodem jsou pro děti také spolužáci, u kterých mohou najít radu, pomoc či inspiraci, na čem pracovat dál.

 

Jak se rodič dozví, co a s jakým výsledkem se dítě učí, když nemá sešity, učebnice, ani žákovskou knížku?

Protože nepoužíváme žákovské knížky a sešity, musíme požívat jiné nástroje, jak rodiče o práci dětí informovat. Mezi ty hlavní patří:

• čtvrtletní tripartitní konzultace rodič-dítě-učitel/ka,

• pravidelné zprávy shrnující posun dítěte, zasílané přes školní informační systém (1 x za měsíc až dva),

• slovní hodnocení na vysvědčení,

• individuální konzultace (osobní, e-mailové, telefonické) kdykoli to rodič či učitel uzná za vhodné,

• na 1. stupni pracovní deníček, který dítě nosí 1 x týdně domů.

Vedle toho mají rodiče možnost kdykoli přijít do školy podívat se do výuky a prohlédnout si portfolio dítěte.

Umístění dítěte do montessori školy může být pro rodiče, kteří vyžadují detailní přehled o učivu i výsledcích žáka, hodně náročné . Málokdo z rodičů má osobní zkušenost s výukou v montessori škole a jejich představy jsou proto někdy zkreslené. Na to, že rodiče nebudou mít každodenní přehled o práci dítěte, je třeba se dobře připravit a v některých případech je pro klid a spokojenost rodičů vhodnější zvolit si jiný vzdělávací systém. 

 

Jak škola zaručí, že dítě bude umět v určitém věku to, co umět má?

Něco takového nezaručí žádná škola na světě. Všechny se o to jen mohou snažit, v našem případě zejména připraveným, bezpečným a inspirujícím prostředím. Druhou otázkou pak je, co myslíme tím, “co má dítě umět”. 

Rámcový vzdělávací program, kterého jsme povinni se držet, mluví v prvé řadě o rozvoji klíčových kompetencí, na které cílíme především. Vedle toho je pak učivo typu “psaní tvrdého a měkkého y/i” a “malá násobilka”, kterému se také musí věnovat všichni. Už si ale nemyslíme, že se všechny děti mají učit četná historická data, všechny přírodopisné čeledi atd. 

U nás mají žáci navíc výhodu, že k “povinnému učivu” mohou vzhledem ke svým individuálním schopnostem dojít vlastním tempem a prostřednictvím pomůcek, které jsou pro ně příjemnější než učebnice. I to má ale své hranice a děti vědí, že například s vyjmenovanými slovy musí začít nejpozději ve 3. třídě. Absolvovat musí několik povinných klíčových ukázek, po kterých mají na výběr procvičovací aktivity pro lepší zvládnutí příbuzných slov, výjimek atd. Tam už opět záleží na individuální potřebě konkrétního dítěte si danou látku procvičit, aby ji zvládlo. Ten, komu jde něco snáze, může rychleji pokračovat k dalšímu tématu a ti, kterým trvá osvojení delší dobu, si učivo procvičují častěji a déle. 

 

Jak jsou děti bez známek průběžně hodnoceny a jak poznají, jak na tom jsou?

Děti jsou vedeny k sebehodnocení, samy vědí, jak jim co jde a co ještě potřebují procvičit. Samotné pomůcky jim často umožňují odhalit chyby. Také od učitele děti dostávají každodenní zpětnou vazbu na základě odvedené práce, oprav v pracovních listech atd. I když děti nesrovnáváme mezi sebou a hodnotíme je vzhledem k jejich osobnímu maximu, vnímají své spolužáky, jejich tempo i výsledky práce a mají orientační přehled o tom, na čem kdo v které oblasti pracuje.

 

Dostávají děti domácí úkoly?

Děti u nás většinou domácí úkoly nedostávají. Výjimkou je procvičování slovní zásoby cizích jazyků nebo zejména u malých dětí případy, kdy učitel doporučí například procvičování jemné motoriky kvůli nácviku psaní. Specifickým případem je též čtení, které považujeme za velmi důležité. U starších dětí může být práce na doma zadána také jako důsledek toho, že dítě nevyužilo k práci čas ve škole. Jiné pravidelné domácí úkoly děti nedostávají.

 

Jak vypadá běžný den ve škole?

V 1. a 2. trojročí se děti po přivítání s kamarády a učiteli hned od rána mohou účastnit některé z nabízených ukázek, pokračují ve své práci z předchozího dne nebo začínají nové úkoly. Ve 3. trojročí se děti ráno setkají v malých skupinkách se svým tutorem a poté se věnují studiu dle svého výběru.

Individualizovaná práce dětí probíhá s volnou přestávkou až do oběda, po kterém jdou děti krátce ven nebo relaxují ve třídě.

Na vyučování navazuje do 15.00 hodin odpolední klub, v rámci kterého se děti věnují třídnickým tématům, čtenářské nebo výtvarné dílně, péči o zvířata a rostliny, plánování práce a exkurzí, úklidu a dalším aktivitám. Jedno z odpolední je vedeno rodilými mluvčími a všechny aktivity probíhají v angličtině.

 

Jaká je skladba věkově smíšených tříd a jaký je v nich počet žáků?

Montessori pedagogika funguje na principu společného učení dětí ve věkově smíšených skupinách, nejčastěji jde o tzv. trojročí, což znamená skupiny 1.–3. ročník, 4.–6. ročník a 7.–9. ročník. 

Naše škola přijímá každoročně 16 dětí, které rozdělujeme na polovinu do dvou paralelních trojročí. Ve výsledku tak v jednom trojročí bývá 24 žáků (8 z každého ročníku).

 

Jak děti z montessori škol zvládají přestup do “klasiky”?

Naše zkušenost i zkušenost z jiných montessori škol je, že to zvládají velmi dobře. To, s čím se někdy potýkají, není zvládnutí jiného vzdělávacího systému, psaní písemek či dělání domácích úkolů, ale nemožnost být v hodinách aktivní. Montessori školy vedou děti k velké samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní vzdělávání, k umění pracovat s chybou jako pomůckou k porozumění atd. Sedět v lavici bez možnosti aktivně na výuku reagovat je pak pro děti asi to nejtěžší. Není to ale problém jako takový, spíše jen příčina jejich případného rozčarování z klasického systému. Ale právě díky důrazu na rozvoj klíčových kompetencí, komunikačních schopností a samostatnosti se žáci z montessori škol často stávají po odchodu na jiné školy přirozenými lídry v třídních kolektivech.

 

Jak jsou děti z montessori škol úspěšné u přijímacích zkoušek na střední školy a jak se na ně připravují?

Naše škola má dlouholeté zkušenosti s přijímacími zkouškami na osmiletá gymnázia, a ty děti zvládaly (pro nás spíše bohužel) velmi dobře. Musely se samozřejmě cíleně připravovat na tento druh testování, ale ti, kteří se chtěli na gymnázium dostat, obvykle uspěli. V posledních letech děti preferují zůstat ve škole až do 9. ročníku, občas si zkoušky někdo zkusí, jen aby věděl, jaké to je.

Naši absolventi 9. ročníku jsou u přijímacích zkoušek na střední školy velmi úspěšní. Odchází bez potíží do škol podle svého výběru, ať už na gymnázia, konzervatoře nebo střední odborné školy nejrůznějšího zaměření včetně lyceí. Je znát, že děti u nás mají větší možnost poznat samy sebe, své silné a slabé stránky a vybrat si školu, která je bude skutečně bavit. Vnitřní motivace je pak i zde prvním předpokladem úspěchu. Osmákům a deváťákům se s volbou školy snažíme pomáhat prostřednictvím kariérového poradenství. Také pořádáme besedy, kde deváťáci předávají svá doporučení ohledně přijímacího řízení osmákům, a zveme na diskuze naše absolventy, aby nasdíleli svou zkušenost se studiem na střední škole. 

Pro přípravu na přijímací zkoušky se snažíme dětem vytvořit vhodné podmínky, mají možnost si testy občas vyzkoušet a konzultovat je s učiteli a pokud v 9. třídě již mají jasno, mohou obsah svého učiva více zaměřit právě na oblasti, které budou na zvolené škole potřebovat. Nechceme ale rezignovat na cíle vzdělávání a rozvoj kompetencí, které považujeme za nejdůležitější, a obětovat čas ve škole drilování a opakovanému testování. Stejně jako z jiných škol proto i naši žáci chodí na nejrůznější přípravné kurzy pořádané středními školami a připravují se ve svém volném čase.

 

Kolik času tráví děti venku a mimo školu?

Zejména děti z 1. stupně chodí na školní zahradu denně, většinou při obědové pauze. Mimoškolních akcí se koná každoročně velká řada od jednodenních exkurzí, výprav, divadel až po školy v přírodě, lyžařské či vodácké výcviky, badatelské expedice nebo projektové týdny 2. stupně vztahující se ke školní farmě v Chýnicích.

 

Jak probíhá výuka matematiky?

Na 1. stupni se matematika vyučuje montessori metodou prostřednictvím pomůcek, na 2. stupni na ni navazujeme Hejného metodou podporující samostatnost žáků a jejich logické uvažování.

 

Jak se ve škole řeší případná šikana?

Ani montessori škola není imunní vůči sociálním konfliktům mezi dětmi a často se těmito tématy zabýváme. Všem takovým problémům se od prvopočátku intenzivně věnujeme a přistupujeme k nim tak, aby si vždy celý třídní kolektiv uvědomil, co se děje. 

Základem ale samozřejmě je snaha takovým problémům předcházet. V každé třídě proto jednou týdně probíhá třídnická hodina, na které se buď vzniklé potíže společně řeší, nebo se praktikují aktivity a hry zaměřené na posílení vztahů ve skupině. Cílem je vytvořit ve škole tak bezpečné prostředí, aby se nikdo nebál svěřit, říci svůj názor nebo se někoho zastat. Určitě tedy netrestáme “viníka” za zavřenými dveřmi, ale vždy se snažíme hledat příčiny jeho chování a dovést děti k pochopení, co je a co není přijatelné a správné. 

Třídním učitelům pomáhá tyto problémy řešit kolegyně vyškolená pro prevenci rizikového chování, která též spravuje školní schránku důvěry. Jako škola jsme také zapojeni do projektu Nenech to být, která by v případě potřeby škole přinesla další odbornou pomoc.